Byla doba, kdy se celý svět bál Černohorce s tmavými kudrnami. Patřil ke hvězdám, jimiž se počátkem 90.let vyzdobilo AC Milán: kapitán Baresi, Gullit, Rijkaard, Boban, Weah a … Dejan Savičevič. Věčně provokující živel. Mazlil se s míčem, rád kličkoval. Spoluhráči vyprávěli, že dokud neobešel dva tři protihráče, nedostali od něj přihrávku. Někdy to opravdu přeháněl. Na druhou stranu díky mimořádně rychlosti a dokonalým přihrávkám pustošil soupeřovu obranu. Každý z něj měl strach a málokdo odhadl, jak se nejlepší černohorský fotbalista všech dob zachová. Někdy 90 minut tančil, jindy připomínal krtka, který jen občas vykoukne se země. Hrával náladově.
Do patnácti Savičeviče neregistrovali v žádném klubu. S kamarády honil míč jen na pláccích rodného Titogradu, dnešní Portorice, než ho jeden se spoluhráčů odvedl do tamního OFK. Hned nastupoval za dospělé a jako sedmnáctiletý zamířil do prvoligové Budučnosti Titograd. Premiéru měl parádní - vítězným gólem poslal k zemi CZ Bělehrad. Od té doby divokého mladíka všichni sledovali. Nebylo divu, když za ním jednou přišel Dragan Džajič, fotbalový hrdina a toho času sportovní ředitel CZ Belegrad. Zrodil se očekávaný přestup. Jenže nakonec musel čekat celý rok, než vkročil na památný bělehradský stadion Marakana. Jugoslávské zákony byli nemilosrdné. Savičevič si musel odkroutit vojnu, což tehdy jinde než v kasárnách nešlo. Na trávníků se objevil v pravý čas. Crvena zvezda Velegrad právě zažehla motory k dobytí celé Evropy a v květnu roku 1991 dospěla k cíly, když ve finále Poháru evropských zemí udolala v penaltovém rozstřelu Olympique Marseille. Nikdy předtím nedosáhl jugoslávský fotbal většího úspěchu. Savičevič se ocitl na vrcholu. Úžasnou technikou i zrychlením připravoval z místa ofenzivního záložníka rozhodující akce. V prestižní anketě Zlatý míč skončil hned za vítězným Papinem, přebíral i cenu pro nejlepšího jugoslávského sportovce roku 1991. Každý k němu choval respekt, i trenér Vladimír Popovič, který ho jmenoval kapitánem mužstva. Jenže zkrotit černohorský temperament nedokázala ani páska na pravé ruce. Třeba ve finále Interkontinentálního poháru nejprve vstřelil vedoucí gól, ovšem zanedlouho vzteky nakopl soupeře z chilského klubu Colo Colo a byl vyloučen. Divoch, který uměl napálit obránce a často dopálil vlastního trenéra. Dobře to poznali i v AC Milán kam se stěhoval v létě 1992 jako náhrada za zraněného Van bastena.
Šest milánských let bylo vyzdobeno trofejemi i nezapomenutelnými okamžiky mezi nimiž hraje prim finále Ligy mistrů 1994. Barcelona odešla z drtivou porážkou 4:0 a jedna z hlavních rolí patřila Savičevičovi. Nejprve asistoval Massarovi u úvodní trefy a těsně po přestávce sám zvýšil na třígólový rozdíl úžasným třicetimetrovým lobem, jimž z ostrého úhlu zaskočil Zubizarretu. Génius, tak zněla přezdívka nevyzpytatelného záložníka, kterou mu přišil přímo Silvio Berlusconi. Nesčetně to byl právě hlavní šéf AC, kdo se Savičeviče zastával. Nebýt jeho, proseděl by většinu času mezi náhradníky, poněvadž kouč Fabio Capello neměl pro Savičevovu nezodpovědnou povahu příliš pochopení.
Uvadající kariéru zakončil v Rapidu Vídeň. Záblesky fotbalové geniality se střídaly s výbuchy proti rozhodčím a žluté karty. Jestli Savičeviče dokázalo něco změnit, tak to post reprezentačního trenéra. Na lavičce sechoval klidněji. „Z míry mě vyvede jen hráč, který se na hřišti lajdá,“ prohlásil muž, jenž se sám na hřišti nepředřel. Bylo mu pouhých čtyřiatřicet a trénoval Jugoslavii. Sotvakdo tak mladý a bez zkušeností vedl národní tým. Čas brzy ukázal, že to není Savičevičova parketa. Jeho trenéřská bilance zní: 4 výhry, 2 remízy a 11 porážek. V současnosti je předsedou černohorského fotbalového svazu. Postaral se o nezávislost Černé Hory. Dosáhl svého a do kvalifikace o mistrovství světa 2010 tak může jít hornatá země ležící u jadranu jako samostatná. Navzdory svému postavení Savičevič nevede odpovědný život. „V lize se dvacet až třicet zápasů zmanipulovaných. Za mých dob to byli dva tři.. Korupce obrovsky narostla.,“ zněl jeden z úvodních výroků šéfa svazu. Když měl oznámit jména, vycouval. Před lety se málem zabil na motorce, zezadu narazil do automobilu. Zlomil si obě ruce, poškodil pánev a půl roku se léčil. Jízdami ve vysoké rychlosti a na červenou už proslul. Stejně tak stále hlubší náklonnosti k alkoholu. „Jsem svobodný člověk a nemám žádné povinnosti,“ tvrdí černohorský národní idol, který se před několika lety rozvedl. Více pít začal jak mu zabili jeho přítele Branka Bulatoviče, sekretáře fotbalového svazu